Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nejčerstvější připomínka existence největších z českých gotických temnostářů není sice klasickým řadovým albem, i tak si ale říká o pořádný kus posluchačovy pozornosti. O tu se ostatně kapela poslední dobou uchází velmi často – v jejím koncertním kalendáři pro letošní rok se kupříkladu dá objevit hned jedenadvacet položek – takže podobná sbírka je jen logickým důsledkem toho všeho, obzvláště když poslední řadové album „Intacto“ vyšlo již před třemi léty. A samozřejmě, tenhle formát (jak je z pohledu do jejich kompletní diskografie zjevné), mají jihlavští poměrně rádi.
Někdy to může být chápáno jako svého druhu podvod na posluchači, když nahrajete pouhé dvě novinky a do nějakých zhruba čtyřiceti minut hracího času je pak doplníte dalšími, již známými skladbami, zvolenými podle určitého sjednocujícího klíče. Vždy pak zůstává otázkou, zda má vůbec smysl do podobného projektu investovat, nehledě na to, že ve světle různých dnešních streamovacích služeb dostává tenhle otazník další rozměr.
XIII. STOLETÍ však, řekl bych, do podobně zatuchajících vod vstupovat nehodlají. Krom dvojice nových skladeb proto zvolili téma singlů či bonusů, které původně nevyšly na žádném z dosavadních devíti řadových alb kapely, a vtiskli jim lehce pozměněnou či remixovanou tvář. Pravda, většinou to tedy není příliš slyšet, jako například v případě notoricky známé olympické „Karneval“ či sugestivně pulsující „Nový věk temnoty“, ovšem třeba takové „Faust“, „Bohové na strojích“ či „Evropa“ takto dostávají novou příležitost zdůraznit, jak moc silné skladby to vlastně jsou, a že možná bylo trochu nespravedlivé jim upřít místo na řádné studiové nahrávce.
Vzpomínané dvě úplné novinky pak představují vlastně jakési miniaturní „Best Of“ z XIII. STOLETÍ. Úvodní, titulní a působivým obalem doplněná „Frankenstein“ je perfektní poklonou své klasické předloze a zejména její nervní ústřední klávesový motiv jí dodává skutečného lesku reprezentativního kousku z pokladnice jihlavských. Oproti tomu „Chaotica“, jakási zpověď stárnoucího gotika („když mi hrajou SISTERS to svý „Vision Thing“, to mám vážně i po létech rád“), je kouskem více tradičnějším, přímočaře vedeným v jediné linii bez jakýchkoliv postranních úmyslů, kterému však nechybí jistý kus působivosti. Kdyby jim podobných skladeb kapela natočila v nějaké alternativní verzi budoucnosti ještě třeba šest nebo sedm, rozhodně by s nimi mohla doufat ve velmi solidní album.
Ale to už je jen kdyby. Bratři Štěpánové a spol. to aktuálně rozhodli tímto způsobem, který zřejmě nikdo, kdo má jejich tvorbu v oblibě, nemůže odsoudit. Obzvláště když se k tomu náležitým způsobem zešeří, ve vysoké sklenici na štíhlé nožce se ve světle svíčky zaleskne tmavě rudé víno a hlasitost bude náležitě zvýšená.
Oplatí sa na novej verzii MP sledovať čitateľské hodnotenia nových dosiek; bez tejto vychytávky by mi ušli noví ADOR DORATH (ktorí mi z radaru zmizli pred dobrými 15 rokmi). 35 minút dnes už na nič sa nehrajúceho sympho-blacku uplynie raz-dva: pazúr hore!
Kapela, která nedělá chyby. Sedmé album, sedmá trefa do černého. ULCERATE znovu nevydrželi stát na místě, navázali na odlehčenější momenty předchozího díla a rozebrali je do detailu. Epická, atmosférická, ale současně svým způsobem intimní nahrávka.
Ivan Agakechagias je věru šikovný kluk. Zavřel se do svého pokojíku, vše dokonale promyslel a přišel se zajímavou disonantní black/death metalovou deskou. Čpí z toho ULCERATE a nebo DSO. Variabilní kolekce, a to i přesto, že se občas dost tlačí na pilu.
No, z GATECREEPER se nám stali hitmakeři. Oldschoolové kořeny tu samozřejmě stále jsou, ale tentokráte jsou doslova obaleny chytlavými melodiemi. Je to jako kdybyste smíchali DISMEMBER, BOLT THROWER, současné AT THE GATES a navíc přidali staré IN FLAMES.
King Buzzo a spol. si na novinke zopakovali model z predošlej dosky (štvrťhodinový monolit, nasledovaný kratšími skladbami), no možno kvôli nedávnemu vydarenému koncertnému zážitku mám pre "Tarantula Heart" viac trpezlivosti. Názvy skladieb opäť za jedna!
Smutný postarší nařachanec v kůži a vysokých botech, kterému věříte, že vrásky poctivě odžil. Robustní heavy metalové riffy, působivé melodie, střední tempa a starosvětsky přísná atmosféra kázání duchovního guru, který viděl do propasti. Podmanivá deska.
Tohle bude projekt typu Milli Vanilli. Přece mi nikdo nechce tvrdit, že dívčí metalový band PIRATE QUEEN, debutující půlhodinovým albem jen s 5 regulérními skladbami, tak činí po poctivých létech ve zkušebně na Bermudách? A ta jediná slušná skladba... ?